Dva dupné týdny

Kurde, tu se toho tolik dělo, že jsem ani neměl čas psát ty svoje dřysty. Přijde mi hodně líto, že už ta Olympiáda skončila, bo lepší náladu ve městě už asi nikdo nikdy neuvidí. Hned v pondělí před dvěma týdnama jsem dotáhl do roboty českou vlajku a pověsil ji na okno, ať jde vidět aji zvenku. Kolega Australan se hned přidal a vedle mě pověsil australskou. To evidentně nasralo šéfovou - Kanaďanku, která místo oběda vyrazila na nákupy a dotáhla nejen velkou kanadskou vlajku, jako jsme měli my, ale ještě nám každému dala na stůl takou tu malou vlaječku, co se s ní mává. Ale co, řiť musí být, ni? Kdykoliv jsme šli na oběd, tak jsme všude procházeli jakýmasi frontama. Některé z nich byly fakt brutál, takých pár set metrů určitě. Já jsem pochopil, že jedna fronta je na obchod s oficiálníma olympijskýma čuramentama, jedna na focení s pochodní (která stejně nehořela) a jedna na focení s medailemi. No, nevím, ve městě bylo rozhodně v chuj aktivit, co robit, než stát ve frontě na také cypoviny. Všude, kde se čepovalo pivo, byly též fronty jak cyp. Ale tak to se dá pochopit. Jak suší, tak prostě suší. Kór po japonském suši. To suší ještě víc. My jsme si vyhlídli hospodu až na kraji centra, kde bylo též skoro vždycky plno, ale pokud nehrála Kanada hokej, tak se tam ani nemusely stát fronty.
Pomalu přišel pátek - velký den, na který jsem se těšil jak malý. Zápas Česko - Lotyšsko. Měli jsme lístky do první řady v horním patře. V robotě jsem si vzal dovolenou, bo bylo třeba se napatlat barvičkama a nastříkat vlasy. Výsledek mého umění byl takový, že bych se sám v zrcadle nepoznal. Ani za střízliva. Než jsme vyrazili, tak jsme ještě stáhli sedmičku Žubrówky, takže bylo aji docela veselo. Aji do roboty jsem se stavil na skok, zrobit jim tam trochu čurynu s mým fanouškovským imidžem. Někteří si málem popustili do galat, když jsem se s tým zmalovaným gzychtem připlížil zezadu a zavyl do ucha. Cestou na stadión už bylo vidět ty masy lidí, co se tlačí dovnitř. Organizace vstupu už začala tak 300 metrů před vchodem. Týpci v modrých uniformách s megafonama vítali a vysvětlovali, kaj má kdo jít. Bezpečnostní prověrka byla úplně stejná, jak na letišti. Všechno ven z kapes a projít skenerama. Pak ještě chvilu robit nové kamarády v tlačenici ku hlavní bráně, a pak už vstup do toho úžasného chrámu hokeje. Jednou už jsem tam byl na NHL, kdy to bylo vyprodané. Dneska podruhé, zas vyprodané. Jednu jedinou chybičku to mělo. Že ti pazgřyvci chtěli za pivo jen Visu a nebo hotovost. Trochu jsme tam srali pořadatele, bo hned pod náma byly ty světelné reklamní panely, co jdou kolem celého stadiónu, a my jsme tam furt věšeli naše vlajky. Tak babka vždycky seběhla, cosi zahulákala, tak jsme ty vlajky vytáhli a za chvíli je zase pověsili. Zápas sám o sobě šel docela hladce. Každou chvilu jsem skákal jak šulin, bo jsme dali góla. Ale musím říct, že podstatně víc lidí fandilo Lotyšům. Dvakrát jsme se objevili na té velké obrazovce nad ledem, jak jsme tancovali s vlajkama. Možná, že to bylo aji v televizi, ale stejně by mě nikdo nepoznal, jak jsem byl zmalovaný. Za zápas jsme každý vypili tolik piv, kolik dali Češi gólů (5). Po té flašce Žubrówky už docela zapůsobily, takže oslavy vyhraného zápasu v ulicách byly bujaré a zahrnovaly i fotky s policajtama (nicnetušícíma, bo byli otočení zády). Prolezli jsme pár hospod a pak jsme se rozdělili. Větší grupa šla koukat na ohňostroj a já jsem ještě s jedním týpkem zapadl do australské hospody. Přinesli nám pivo a za chvíli si ku nám přisedly také dvě puclaté krasavice. Tak jsme se na sebe podívali a beze slov bylo jasné, jak si očima říkáme: "A kurde, co teraz?" Naštěstí zbytek grupy za chvíli přišel, čímž nás vysvobodili.
V sobotu jsme vyrazili do Ameryky, kousek za Sýjetl na místní hokej. Problémy začaly už na hranici. Museli jsme vylézt z auta, bo bylo třeba vyplnit ty jejich přiblblé zelené papírky. Ale celníci byli příjemní, snad nejpříjemnější ameryčtí celníci, co pamatuju. Tak jsem si říkal, že trochu rozvinu konverzaci, než to bude všechno vyplněné. Teď, když nad tím zapřemýšlím, tak nechápu, jaký cyp jsem v tu chvíli byl. Oni ti celníci mají také ty jmenovky na hrudi přidělané suchým zipem. Já jsem si myslel, že to jsou jejich křestní jména, ale nebyl jsem si jistý. Třeba jedno z nich bylo aji také jakby srandovní. Druhé zas bylo jakési arabské, či co. Tak jsem se ze zvědavosti rozhodl zeptat, co to tam mají napsané. Jestli je to křestní jméno nebo přezdívka. Celníkovi (tomu s tou srandovní jmenovkou) spadl úsměv a hrdě řekl: "Příjmení". Holt amíci se urazí kvůli každé cypovině, ale naštěstí nás pustili. To se dá oslavit jako úspěch, bo každý, kdo někdy zažil amerycké celníky ví, že to s nima není žádná řiť. Určitě mi ale to, že jsem ho urazil, posralo celý den. Tak třeba jsme zastavili u také patriotské restaurace. Všude byly pověšené články z novin o vojácích v Iráku a v Afgánistánu, všechno bylo v ameryckých motivách, seděli tam vojáci v civilu. No docela divný pocit jsem z toho měl. Na stolách bordel, rozsypané hranolky a sůl, celkově nic moc. Dal jsem si docela levný ribáj stejk. Byl přímo nechutný a navíc jsem na něm přišel o půlku zubu. Cestou zpátky z hokeje se mi pak povedlo chytnout policajta. Prý jsem jel moc rychle a napařil mi přes $200 pokutu. Nejhorší na tom je to, že jsem jel rychlostí, která je v ČR dovolená a navíc po dálnici, která je dvakrát širší než u nás. Jak mě policajt pustil, tak jsem jel tak, jak jsem měl jet, a mohl jsem se ukousat nudou. Cypaté mají ty limity, fakt.
Přišla středa a pro Čechy rozhodující zápas: ČR - Finsko. Piva a slivovice vychlazené, čipsy na stole, TV na hádéčku, partyja se měla stavit. Zápas měl začít v 7 večer. Necelou hodinu před zápasem zvoní telefon: "Dostala jsem lístky na dnešní zápas a nemám s kým jít." Prý jestli jdu. No nevím, jestli existuje Čech, který by takou nabídku odmítl. Drapnul jsem vlajku a vystřelil ven rychlostí světla. Zalatvili jsme taxíka na ulici a na zápas jsme se ještě stačili dostat včas. Na stadióně bylo tolik Čechů, co Finů. AJi se tak řvalo - Češi stejně tak, jak Fini. Však i ti hokejisti to váleli stejně, na střely 31:31. Kdyby nebylo toho nejasného oslabení za přímé vyhození puku, tak to snad ještě ušmudláme do semifinále. V každém případě jsem na tom zápase ztratil hlasivky, nervy, a kdybych si neholil řepu, tak aji vlasy. To byl zápas fakt na infarkt. Ve frontě na pivo jsme měli možnost potkat manželku Filipa Kuby. Snažila se najít někoho, díky komu by se předběhla, a použila to "jsem Kubova manželka", aby se jí to povedlo, tak si o ní obrázek zrobte sami. Škoda, že jsme si ani jednou nemohli zařvat "gól". Ale ten večer to ještě šlo v zápase Slováků se Švédama. To, že postoupili, vzbudilo v Kanadě velký zájem nejen médií, ale i kolegů v robotě. Před zápasem Slovensko - Kanada jsme se hodně štenkrovali. Všichni si mysleli, že to pro Kanadu bude procházka růžovým sadem a nakonec se potili aji na řiti - hlavně v poslední minutě.
Ve čtvrtek jsem si dal trochu pohov od sportu a vyrazil na metalový koncert. Trochu to tam ohulili, bo jsem ještě 2 dny pořádně neslyšel. Koncert docela v klidu. Některé kapely byly horší, některé lepší, ale to, co mi nejvíc vyrazilo dech, bylo zpříjemnění programu staromódním striptýzem s metalovým nádechem. No děcka, z toho mi fakt spadla brada a spadlá zůstala ještě dlouho potom. Tak si představte takou striptérku jako třeba ze Švejka, jak tam partyja skončila v tom bordelu. Tak taková striptérka robí striptýz za doprovodu Kanibal Korps! To se ani nedá popsat, to se musí zažít. Pak tam ještě strčili jakousi dvěstěkilovou, no to též byla řiť jak cyp. V pátek jsem přišel do roboty, ale nic jsem neslyšel, tak jsem si dal na řepu sluchátka a pustil Ramštajny. Za chvíli na mě kolega huláká, ať si to ztiším, že ho to ruší. Tak říkám, že to mám ve sluchátkách. Prý jsem to měl tak nahlas, že i z tých sluchátek to šlo slyšet tak nahlas, že to ostatní rušilo. Tak tak hluchý jsem v ten den byl.
Za celé ty dva týdny byly ulice v centru, busy a vlaky ucpané lidma. Dostat se z jakéhokoliv bodu A do bodu B bylo vždycky o nervy. Na druhou stranu se všude šířila dobrá nálada. Všichni si tu Olympiádu užívali, byli otevření, přátelští, zvědaví. Ale to, co se dělo dneska, tomu se nevyrovná vůbec nic. V momentě, kdy Krozby střelil v prodloužení rozhodující gól, se město úplně zbláznilo. Já jsem zrovna seděl doma a koukal na zápas v TV, když najednou se zdálo, že lidi začnou skákat z okna. Najednou všude začaly plandat kanadské vlajky, auta troubit, lidi řvát. Tak jsem se sbalil a vyrazil též do ulic. Počet lidí v ulicách se podle mě pohyboval ve statisících. Všude neskutečný kravál, jak by člověk byl na jakémsi koncertě. Lidi skákali, řvali, zpívali, slavili. Čím blíž do centra, tím hůř se pohybovalo, bo se lidi mačkali a všichni chtěli slavit. Jestli mi trvalo půl hodiny ujít 50 metrů, tak je to moc. Po chvíli už mě to začalo smolit, bo tam nic jiného, než se mačkat mezi lidma, nešlo robit, a ty tlačenice se šířily jak mor, bo furt víc a víc lidí přibývalo. Ještě teď večer, jak sedím doma a píšu dřysty, tak slyším z ulice troubení a skandování. Škoda, že už je konec. Ještě si to tu poslední noc vychutnám. Jsem zvědavý, kolik se nás zítra sejde v robotě.