Nima možné

Dupné to je, děcka, dupné. Všystky moje očekávání od Olympiády byly nastokrát přebité. A to žech ještě na žádném sportu naživo nebyl, pjerfšy bude v pjuntek - hokej proti Lotyšům. Přestože olympiáda oficiálně začala až v pjuntek, my jsme si už ve čvartek zrobili takou akcyju v robotě. Všichni měli být oblečení v červenobílém, nejlíp v kanadských motivech. Bo je nás v robotě docela dost imigrantů, tak jsme se s jedním Rusem dohodli, že přijdeme jako rebelové v našich národních motivech. Přišlo mi to jako fajná čuryna, tak jsem ukecal aji Fina a Poláka. Francuza, Izraelku, Mexičana, Ázerbajdžánca a Uzbekistánca jsem neukecal. Francuz prý nic neměl a u zbytku mi přišlo, že se stydí za to, odkaj jsou. To se mi zdálo docela smutné, ale chuj s tým. Tak jsme přišli v našich barvách. Sem tam kanadská partyja křivila pysky, ale nakonec byla fajná zábava. Dokážu si představit, že cosi takého zrobit v Anglii, tak zábava nima. Ty akcyje v robotě jsou ale dupné. Vždycky je tam minimálně jedna bečka s takým šlauchem a každý si čepuje podle toho, jak ho suší. Na stole spousta takých jednohubek a čipsů, na programu pak různé hry a podobné capiny. A tak to máme zhruba každý měsíc. Teraz se mi povedlo vyhrát triko v bingu, a od vítězství v bírpongu (oblíbená hra nevyspělého studenstva s cílem vychlampat co nejvíc piva) nás jako tým dělil jeden kelímek. Ještě jsem ale nerobil ve firmě, která by organizovala hry se záměrem ožrat svoje zaměstnance. No, ale já jsem neprotestoval. Pak jsme šli ještě na pivo. Už bylo vidět, že lidí všude přibylo jak cyp. Začal jsem aji víc potkávat Čechy, aji různé další národy. Akorát na chuja je, že mám v telefonu kupu nových čísel, ale nepamatuju si, na čem všem jsem se s kým domlouval. Brazilca snad ještě někde potkám, Němca jsem náhodou potkal včera, s Čechokanaďankou si domluvu pamatuju a zbytek jmen mi nic neříká. Jo, a ještě jsem našel v telefonu poznámku, jak se řekne indicky "zdruv": "džangdefakté".

V pjuntek jsem přišel do roboty sice načas (což se po opici cení), ale na robotu moc nálada nebyla. Pod oknami už to skandovalo, bo máme kancl na jedné ze dvou olympijsky nejrušnějších ulic a můj hlavní zájem byl kajsi kupit vlajku a barvu na vlasy a na gzycht, aby se šlo večer do ulic na zahajovací ceremoniál v pořádném stylu. Když mi pod oknami proběhl aji terminátor (dneska guvernér státu Kalifornija - no jo, ten svalnatý Rakušák) s hořícím patykem, tak bylo jasné, že moc roboty nebude. Když jsme šli na oběd, tak bylo před našim kanclem pódium, spousta lidí kolem a do mikrofonu mluvil Trevor Linden. Šéfová popisovala, jak je Linden uznávaný ve Venkuvru. Když jsem jí řekl, že Bure hrál ve Venkuvru líp, bo jezdil jak by měl trysky v řiti, tak jí spadl úsměv. Že prý, kdyby šel Linden na starostu Venkuvru, tak to určitě vyhraje. No jo, tady v Severní Ameryce se do politiky asi dostává díky pysku a ne díky myšlenkám. Jak jinak by mohl být terminátor guvernérem Kalifornie, že? Po bleskovém obědě jsem si zajel do olympijské vesničky, bo tam mají obchod s barvana na vlasy a na gzycht. Ani jsem nečekal, že tam zas kdosi poběží s hořícím patykem, tak jsem si ho aspoň vyfotil. Lidí podél cesty jak za komunistů ve frontě na banány. Cestou zpátky už mi trvalo půl hodiny, než jsem se dostal do Skájtrejnu. Fronta až ven a na nástupiště nikoho nepušťali, bo už tak bylo narvané. V robotě jsem skončil dřív, bo už jsem se nemohl dočkat. Rychle převlíknout a upalovat za kámošem (Polákem), kde mělo proběhnout barvení a společný pochod směr centrum.

Od něho jsme vyrazili až čtvrt hodiny před ceromoniálem, tak už bylo jasné, že začátek prosereme. On měl na plecách polskou vlajku, tu modifikovanou s tím orlem v horní polovině. Bo je menší postavy, tak s ní kapke zametal chodník. Já měl ten samý rozměr (samozřejmě moje vlajka byla česká), a byla mi tak po kolena. K tomu jsem měl na řepě trikolóru - modrou na temeni, zbytek řepy na jedné straně bílou a na druhé červenou. Aji bibra jsem si nabarvil. Kníra modrou, bradku napůl bílou a napůl červenou. Na barvu na pysk už nezbyl čas, tak tu použiju až na hokej. Šli jsme směrem na Jejltaun, kde je park s velkou obrazovkou, kam se má údajně vlézt 8000 lidí. Park byl plný a podél fronty jsme šli asi kilometr a furt nebylo konca, tak jsme začali hledat po knajpách. Nebudu lhát, když řeknu, že z takých dvaceti knajp byly plné úplně všechny, a to jsme lezli jen do těch, u kterých nebyla fronta až ven. Nikde nám nechtěli nalít, bo jsme neměli místo na sezení. To je ale cypaté pravidlo, že? Pivo na stojáka prostě neegzystuje. Nakonec jsme si chvilku postáli v jedné putyce a dostali jsme stůl. Já nevím, jestli to byl osud, ale bylo to akorát včas, kdy ta nejlepší část ceremoniálu (z pohledu návštěvníka knajpy) začala - příchod atletů. Děcka, já jsem z toho byl dojatý jak cyp. V putyce byli skoro všichni Kanaďani, hrstka Ameryčanů, pár asiatů a my. Přesto každý nastupující národ, až na jeden, sklidil ovace. A to mě na místní olympiádě dojímá nejvíc. Kanaďani samozřejmě fandí Kanaďanům, ale otevřeně podporují všechny jiné národy, a netváří se nasraně, když je někdo porazí. Mají v sobě hodně respektu. Ta jedna jediná výjimka, kde se místo ovací ozvalo "bů", byl nástup ruských atletů. Je vidět, že vztah mezi Kanaďany a Rusy byl až příliš poškozený zapojením politiky do hokeje, zejména v roce 1972. Na druhou stranu, a to mě též dojalo jak cyp, byl po Kanadě největší kravál při nástupu českých atletů. Bo jsem skákal jak cyp s vlajkou před pyskem, tak jsem si nevšiml, že ten kravál byl hlavně díky Jágrovi. Je tu pořád ještě hodně oblíbený. U nástupu Kanaďanů praskaly bubínky.

Po nástupách jsme změnili lokál. Sice to furt ještě nebylo jednoduché, najít knajpu, kam se vlezeme, nakonec jsme našli jednu, ještě mnohem lepší než tu předtím. Lepší v tom, že hned jak jsme vlezli, sklidili jsme mohutný potlesk. Ani nevím proč, asi díky těm vlajkám a barvám na vlasách a fusách. Děcka, ještě jsem nezažil, že by mi někdo tak mohutně tleskal, byl jsem z toho paf. Skvělá partyja. Každá cesta na záchod trvala tak čtvrt hodiny, bo po cestě bylo seznamování s různýma lidma a kecání. Kanaďani, Britové, Ameryčani, Švédi, Slovák,... Suprová atmosféra. Hlavně, když se v televizi objevil Grecky s patykem. To jsem byl aji já dojatý. No egzystuje Kanaďan, který by se tam hodil líp? Po ceremoniálu jsme ještě vlezli do jedné knajpy, kde se k nám přidal Ázerbajdžánec. To byla ale moc nóbl knajpa, takže tam už taká fajná atmosféra nebyla. Tak jsme akorát dopili a vyrazili do ulic. Než jsme se dostali do centra všeho dění, na křižovatku Robsn a Grenvil, tak už jsem měl dlaň celou červenou od plácání s různýma národama (asi si na všechny nevzpomenu, ale minimálně Rusko, Finsko, Švédsko, Polsko, Norsko, Kanada, USA, Jamajka, Mexiko, Írán, Slovensko, Česko, Německo, Saúdská Arábie, Egypt, Čína, Japonsko, Ukrajina, Holandsko,...) a klouby na prstách obité. Potkal jsem minimálně třicet Čechů, z nichž většina už byla narozená v Kanadě, tak mluvili srandovně Česky. V centru dění už jsem ztratil přehled a aji s kámošama jsme se jaksi ztratili sami sobě, tak jsem tam zůstal sám. Rozhodně jsem se ale sám necítil. Lidi chodili ze všech stran a řvali "ček repablííík" a fotili se se mnou. Někteří se ptali, co je to za vlajku, ale drtivá většina věděla. Celý dav lidí jak by byl v jednom kuse zblázněný. Uprostřed cesty skákali a skandovali, někteří měli kámoše na plecách. Neuvěřitelný kravál. Tak jsem se ku nim přidal, dokonce i na zpívání kanadské hymny. Nikoho netlačilo, že mám na sobě české motivy. Té spontánní atmosféry, která byla absolutně neplánovaná, si všimla aji televize CTV (něco jako naše ČT) a začali nás natáčet. Jestli jsme zrovna byli živě v televizi a nebo potom sestříhaní, to už se asi nikdy nedozvím. Taká suprová atmosféra tam byla, že mě vůbec netlačilo, že se mi ztratili kámoši. Neměl jsem ani čas na to hrábnout po telefonu. Tak jsem tam vydržel tak hodinu. To byla nejlepší noc, co jsem kdy v životě zažil.

Sobota byla to samé v bleděmodrém. Doma ve dvě ráno, všude super atmosféra, ulice plné lidí, kolem půlnoci ten samý spontánní dav, všude lidi s různýma vlajkama z různých zemí, a všichni jsou kámoši. Žádné bitky, žádné problémy, jen pozitivní nálada. Každému bych přál, aby něco takového zažil. I těm, které neznám. Bo ta atmosféra nabije člověka pozitivní energií, a snad i ti nejzatvrzelejší pochopí, že bez národnostní nenávisti a rasismu je svět suprové místo pro život. Jak jsem v sobotu vyrazil do ulic, tak hned za rohem od baráku byl obrovský dav lidí. Všichni sledovali poslední tři jízdy ve frístajlu - dvě Ameryčanky a jedna Kanaďanka. Hrobové ticho. První Ameryčanka sebou jebla, tak partyja zatleskala. Kanaďanka odjela skvělou jízdu a v tu chvíli se zdálo, že se šiby kolem nás vyvalí v celém bloku, jak všichni řvali nadšením. Hlavně, když to Kanaďanku posunulo na první místo. Zbývala poslední Ameryčanka, která to nakonec vyhrála. Lidi zatleskali a začali se rozcházet. Kdyby ta Kanaďanka vyhrála, tak se asi nedostanu z místa. Škoda. Ale dneska se sen splnil jak nám, tak Kanadě. Martina Sáblíková nezklamala a ukázala, jak se má bruslit. Normálně mě jen tak něco nerozhodí, ale když jsem viděl, jak ty poslední dvě začaly ke koncu ztrácet, tak jsem byl celý naměkko. Kanada má dneska taky první zlato, takže v centru očekávám zemětřesení. Beru vlajku na pleca a idu.