Trojka

Ve městě už to teraz je samá světlemodrá uniforma s kruhama na plecách a átrojkama na krkách. Už se mi jednou stalo, že jsem byl vyhnaný z normálního veřejného chodníku, bo jsem byl moc blízko vchodu do jednoho z epicenter olympijského dění. Mimo tyto světemodré gizdy, kteří jsou jak členové organizačního výboru, tak i dobrovolníci, se po městě poflakuje podezřele hodně chlupatých. Navíc někteří mají různé uniformy. Všiml jsem si aji pár policajtů z Toronta. Většina síuólu, což je dvacetidvoukilometrový chodník podél moře, je obehnaná plotem s 3 metry vysokou plachtou s olympijskými motivy. Údajně jedna picerka, co se odjakživa jmenovala "Olympic Pizza", se musela zavřít kvůli jména během olympiádu. To je drsné, co? Půsťte si Mezinárodní Olympijský Výbor do města a uvidíte to čoro. Pár Australanů mělo za oknama vyvěšenou vlajku s obrázkem boxujícího klokana. Týpci z MOV naběhli, řekli, že je to moc komerční a že to musí dolů. Ale dneska jsem se dověděl, že klokan zůstává, tak Austalani mají zase co zapíjet. Když už jsem u těch Australanů, tak v pondělí jsem byl pozvaný na oslavu narozenin. Teda to, že je to oslava narozenin, jsem se dověděl až, když po mě oslavenkyně chtěla podepsat triko. Původně to mělo být posezení s kámoškama mého teplého kolegy. Za chvílu tam bylo přes dvacet lidí (skoro všichni Australani), ale v té době už jsem měl prasklé bubínky. Kdybych věděl, že australani mají jen dva stupně hlasitosti, tak si vemu špunty do uší. Jeden stupeň je kurevsky nahlas a druhý stupeň už je za prahem bolesti. Děcka, aji Menouvr jsem přežil, a to jsem stál 2 metry od pódia. Ale natěšená řvoucí Australanka dokáže přehlušit aji start stíhačky. A to si nerobím kozy.

Ve čtvrtek ráno jsem doma ve výtahu potkal též jednoho světlemodrého s átrojkou na krku. Jaksi mě dostal do olympijské nálady, tak jsem si po šichtě zrobil procházku do Bestbáje, bo jsem si tam stejně chtěl cosi kupit. Bestbáj je docela štreka, ale dá se počumět po městě, a též se kapke uklidnit. Město se hodně změnilo. Všechny cesty kolem Bísí Plejs už jsou pozavírané. Kolega, co tam robí dobrovolníka, říkal, že ve čtvrtek robili v Bísí Plejs totální očistu. Zavřeli všechny vchody, všechno prohledali, pročistili, a otevřeli už jen s důkladnýma bezpečnostníma prohlídkama. Cestou přes most jsem viděl snad nejvíc policejních aut nacpaných na jednom místě. Kousek od nich stan velikosti těšínského Teska. Cestou zpátky jsem to pak vzal po Robsn strýt. Ta se právě budě každou chvílu zavírat a bude jen pro pěší. Už je na čase, bo tam bylo lidí jak v Mece. Chodníky totálně ucpané, na přechody zástupy v desítkách metrů. Cosi, jak kdysi v Těšíně fronty od hranic až ku nádražu. Nic ve zlém, ale olymiádu v Praze si vůbec nedokážu představit. To není o tom jenom postavit jednu Sazka Arénu. V tých zástupách jsem měl možnost být svědkem moderní sovětské propagandy. Pupkatý manažer s rypákem do gury a átrojkou na krku a za ním dva ruští atleti v ruských sportovních uniformách. Takové grupy jsem viděl hned dvě a pokaždé jiné, jen obě ruské. Připadalo mi to spíš jak venčení psů. Boroci. Na druhou stranu strašně hodně lidí v ulicách nosí různé oblečení s kanadskými motivy. Je vidět, že jsou to velcí vlastenci, přestože to vlastenectví neprojevujou násilím. Taká zdravá národní hrdost. Tu jsou třeba též dvojjazyčné názvy ulic (druhý jazyk je čínština) a nikoho to netlačí.

Kurde v sobotu jsem měl zas jeden z těch zážitků, které se jen tak nezapomínají. Sice se tu o svoje intimní zážitky nedělím, ale tohle ani tak intimní není a hlavně stojí za zmínku. Vlastně už to byla neděle ráno, bo jsem se vracel od kámošů z druhé strany města busem po takové menší komorní pijatyce. Byly tak dvě ráno. Autobus docela poloprázdný. Sotva jsem si sednul, všiml jsem si, jak se na mě kouká jedna galánka. Seděli tam grupa tří, jeden synek a dvě děuchy. A ta jedna furt na mě také pohledy. No to prostě člověk pozná, že měla cosi za lubem. Aji docela kočka to byla, ale já jsem si řekl, že jsem navalený, tak že nebudu nic podnikat, bo kdoví, jak bude vypadat, když vystřízlivím. Chybama se člověk učí a jenom cyp udělá stejnou chybu dvakrát. No jenže ona nedala pokoj a za chvílu si přisedla, že prý se jí podobám, a jestli s něma nechcu zajít kajsi na Kembí. To je ulice, která rozděluje ten hezký Venkuvr od toho obřydlivého, plného feťáků, drogových dílerů, bezdomovců a podobných. No, slina ještě byla, domů to odtamtud též není daleko, tak jsem se nechal ukecat. Fakt byla pěkná, vypadala úplně střízlivě a měla zajímavý přízvuk. Než jsme dojeli na výstupní zastávku, tak do busu nalezl taký obřydlivý transvestita. Chlap tak po čtyřicítce, celý taký barevný, převážně růžový. Za nástup do busu sklidil obrovský potlesk a za minutu už tam s kýmsi tancoval a partyja v buse (včetně mě) jim tleskala do rytmu. Děcka, také věci se normálně nestávají. Ani v Česku, ani v Anglii jsem nic takého nezažil, a to už jsem nočních busů zažil moc a moc. Dorazili jsme na Kembí a zapadli do nejbližšího klubu. Sice už jsem byl přiměřeně navalený, ale hrála tam hodně dobrá kapela, až mi padala brada. Ale abych teda dokončil tu story o tajemné svůdnici. Tak jsme cosi podřystali. Vylezlo z ní, že je původem nejtif amerykan z Kebeku, tedy v překladu něco jako kanadská indiánka. Zbytek konverzace už byl docela humorný. Vždycky něco řekla, postřehla moji reakci, omluvila se, že mi lhala, a řekla něco jiného. Tak se to otočilo asi čtyry razy. Finální verze teda byla, že ten týpek, co tam byl s náma, je její týpek, ale že s ním má otevřený vztah, a jestli prý nechcu někdy s nima do trojky. No dál už to rozvádět nebudu, ale celou cestu domů jsem se tomu řezal jak chuj, že jsem aji sousedy musel obudit. Jak se člověk chce svézt busem v noci domů, a jak se ta cesta dokáže zpestřit. Že by pokračování "Honzíkovy cesty" od Bohumila Říhy?

Neděle - den, na který dlouho čekala celá severní Ameryka - Suprboul. Já teda amerycký fotbal moc nesleduju, ale na Suprboul jsem se chtěl mrknout (kór v hádéčku), bo to je pro místní něco víc, než finále Stenly kapu. Začalo se vysílat v jedenáct ráno, ale zápas začal tuším až někdy ve čtyři. Za první dvě čtvrtiny jsem poradil třikrát usnout, v poločase jsem shlédlul snad nejhorší hudební vysyoupení ve svém životě (světoznámá kapela D Hů), bo měli úplně příšerný zvuk a všechno kolem, a na zbytek už jsem se vysmolil, bo to byla nuda jak cyp. Hlavně už mě nebavilo každou minutu čumět na nějaké přiblblé reklamy. Fakt neuvěřitelně komerční akce. Jediné, co se mi líbilo, byly reklamy na olympiádu v přestávkách. Fajně to mají zrobené, celé také procítěné.