Těšínské pastorále - drugi kunsek

Po hruškovicové mánii noc po Štěpánovi bylo na druhý den kapke šoufl. Taký ten pocit, kdy se člověku nechce ani dýchat. Ale fajně nasněžilo a na tych beskydských kopcách se chujový stav za raz vytratí. Aji chenč na pivo byla večer. Sice první tři kousky jsem sosal pomalu, bo mi z nich moc dobře nebylo, ale čtvrté pivsko už šmakovalo. Zas si říkám, povedu to decentně. Jenže to jsem ještě nevěděl, že za ten večer nečekaně potkám v různých knajpách různé známé. Tuším, že to bylo tak 5 lidí (v každé knajpě průměrně jeden), z nichž ani jednoho z nich jsem minimálně 5 let neviděl. No to je dým. Kohouti kokrhali, když jsem se dobral domů. Pak se není čemu divit, že se najednou citím zdrovy, jak se zase vzdálím z Těšína. To je kurde každý den: Ráno kocovina, kolem poledne oběd na spravení, odpoledne pivo a večer zas pijatyka jak cyp. Akorát na Nový Rok nebyla kocovina, bo jsem pil celý večer slivovicu - budíka. Ale dost, kurde, až v chuj. Taký svěží člověk ráno není ani za střízliva.

Ty pravé trable začaly s plánováním návratu. Kurde takou cestu bych nedoporučil ani svojí zubařce z dětství, ze které jsem měl vždycky největší hrůzu. Ani bránit se nedalo. Proti výprasku po třídních schůzkách se dalo bránit - polštářem za slipama. Ale čím jsem se měl bránit u zubařky, kurde? Takže cestovní plán byl následující. Letenka zabukovaná schválně až z Frankfurtu, bo jsem chtěl vzít rodinu do dojčlandu na šnycly a podobné capiny. A že pojedeme vlakem, bo pak se 1000km vracet autem je docela pakárna. Tak jdu na přepážku ČD kupit lístky v domnění, že za chvílu jsem doma a ještě popůlkujeme. Cha! Přesně jednu hodinu a dvacet minut jsem tam strávil. Z toho něco málo přes půlhodiny trvala moje interpretace požadavku tak, aby to pokladní pochopila. Ono se to docela chujovo vysvětluje, bo jeden bez slevy jen jedním směrem, druhý se slevou a aji zpáteční a pak ještě čerstvě šestiletý a též zpáteční. Do toho namišat všechny ty různé typy vlaků... Cyp aby se v tom vyznal. Zbylý čas jsme hledali varianty, jak jet. To teprve začalo. Tak třeba z Těšína do Ostravy na normální lístek, pak nějakou víkendovou slevu pro celou partyju, teraz to platí aji do dojčlandu ale jenom po nějaké dědiny, a zas tam na to místenky a tam na to ne, a tam zas není čas na přestup... Všechno to vycházelo tak cypatě, že jsem začal přemýšlet fakt nad tím autem a nebo letadlem. Cenově to vycházelo všechno podobně. No nakonec jsem jel vlakem sám, teda aspoň do Práglu jsme jeli v partyji. Z Práglu pak na Drážďany, přestup a Frankfurt. Dojčland už mám docela projetý, ale nikdy jsem právě nebyl v tom východním. No měl jsem docela smůlu, bo moje zkušenost byla příšerná už na peróně. Snažil jsem se vypakovat z vlaku, ale dav dychtivých nastupujících mi to prostě nechtěl dopřát. Začal jsem se jemně tlačit, ale brzo jsem začal prohrávat a můj pohyb směřoval zpátky do vlaku. Toš jsem se nasral a začal tlačit víc a zapojil lokty. Vsadím se, že kdybych někomu vyvalil chrup, tak to nebude řešit, bo se bude spíš starat, aby mu neujel cuk. Za chvilu ani lokty nestačily, tak jsem zapojil svůj dvacetikilový kufr, a to byl klíč k úspěchu. Sice jsem se ještě deset minut mrcasil na peróně, bo těch nastupujících nějak neubývalo - ti snad museli stát frontu až z Berlína. Jak by to bylo před dvaceti rokama... Po té zkušenosti se mi nechtělo ani nikam jít, ikdyž jsem původně chtěl pochodit po centru. Tak jsem zdlábl karyvuřt a nástup do posledního vlaku. Naštěstí ICE, takže lehárko jak býk. Celý narvaný kromě sedadla vedle mě, tak jsem tam rozvaloval kýty jak striptérka. Jaksi na mě lidi nasraně čuměli, ale co, oni též ku nám jezdí akorát dupat. To, že já rozvaluju kýty ve vlaku je ještě hodně slušné. Ve Frankfurtu docela fajný hotel, až na to, že pokoj byl stejně velký jak koupelna (a ta koupelna byla docela malá). Mimo menší postel už se tam nic nevešlo. Natěšeně jsem vyrazil do ulic, že dám nějakého echt německého šnycla. Guvno. V létě je Frankfurt bombastický, bo jsou všude také ty hospůdky se zahrádkama, ale v zimě ani fň. Po (doslova) hodině jsem se nasraně dopotácel k jakémusi baru minimálně tři kilometry daleko a jakž takž se mi podařilo číšníka ukecat, aby mi ještě dali najíst, bo už bylo 11 večer. Šnycel byl super, a ani žádný chorchel tam nebyl, tak měl asi kuchař dobrou náladu. U vedlejšího stolu byla partyja docela sličných dívčin, ale bo jsem měl ještě hodně cestování před sebou, tak jsem nic nezkušal. Cestou zpátky jsem se ale zamotal (potřeboval jsem Gůgl Maps, abych trefil) a jaksi jsem je potkal. V tu chvíli jsem je poprvé slyšel mluvit a v tu ránu mě přešla chuť úplně ganc. Asi jsem dlouho neslyšel němčinu či co. To je tak strašně asexuální jazyk, že chlapovi snad ani Viagra nepomůže. Možná proto ti břydoci jezdí ku nám.

Den odletu - brzo ráno odjezd vlakem na letiště, kde jsem se hned u odbavení vytočil tak, jak se dokážu vytočit tak třikrát do roka. Tu ženskou asi noc předtím opustil starý nebo co, a já jsem to odnesl jako oběť. Zvedla mi mandle už jak otevřela pysk. Měl jsem letět Las Vegas - Sýjetl, a pak bus do Venkuvru. "Kam letíš?" - "Sýjetl" - "Ale my nelítáme do Sýjetlu." Ale ten tón! Ten tón!!! Úplně, jak by mi řekla: "Jako co tu chceš? Jdi do řiti." Tak jsem slušně odvětil, že mi prodali lístek do Sýjetlu, tak ať mě tam dostanou. Tak se šla zeptat šéfa, kde pochopila, že tam lítají aljašské linky - jejich partneři, takže letím. Pak ale začala dupat cosi o datumu. Že prý to mám na prvního a dneska je třetího. Ani jsem pysk neotvíral, jen jsem se na ni chujovo podíval. Stačilo to na to, aby pochopila, že to je datum rezervace, a že to není leden, ale prosinec. No já nevím, tak jak můžou zaměstnávat ženskou u odbavení, která ani neví, kde je co na jejich letence napsané? Nakonec ještě začala držkovat, že mě do států nepustí, že nemám zpáteční letenku a kdoví co. A to už jsem musel zvýšit hlas, bo ještě jí tam začít vysvětlovat, jaké jsou podmínky vstupu do USA, na to už jsem byl moc nasraný. To má kurde ona vysvětlovat mně. Co jsem všude lítal, tak většinou pamatuju na odbavení příjemné ženské. Tahle měla v řiti už ten tón. To byl takový tón, který člověka nasere i kdyby řekla jen "dobrý den". Moc možností na uklidnění nebylo, bo na bezpečnosti fronta jak na Český Sen. To jsem ještě nevěděl, že přes Vánoce byl kajsi ten pokus o teroristický útok. No, v knajpě se člověk moc o zprávách nedoslechne. Lety zpožděné, bo fronty a aji sníh. Odlet tak o necelé dvě hodiny později. V Las Vegas jsem měl mít tak minimálně 3 hodiny na přestup, tak jsem si chtěl vyrazit do nějakého kasina. Nejenže jsem to nestihl, ale prosral jsem můj let do Sýjetlu. Jednak jsme přiletěli pozdě, a pak jsem měl letět z jiného terminálu, což jsem zjistil až na místě. Ale bo jsem nevěděl, z kterého, tak jsem hledal, a docela dlouho. Ještě jsem tam mezi všema vypadal jak chuj - zimní bunda, zpocený, venku hyce přes dvacet stupňů, a každý košule a klobuky. Bo jsem prosral můj let, nabídli mi, že mě zařadí na čekací listinu pro další let za pár hodin. Nezbylo mi, než souhlasit a doufat. Tak jsem si aspoň zatahal za páky u automatů na letišti a dal pivsona a tequilu s jedním ukecaným týpkem. Usmálo se na mě štěstí a dostal jsem místo v letadle. Dokonce v únikové uličce, tak jsem nemusel mít otlačené kolena.

Už před odletem jsem věděl, že autobus už mám též prosraný a další nejedou, až ráno. Spát v Sýjetlu a bulnout robotu druhý den? Nebo půjčit auto a doufat, že mě nechytne spaní? Za auto pálka jak cyp, bo předání v Kanadě, ale aji kdybych ho na druhý den zavezl zpátky, tak by to o moc levnější nebylo. Venku chcanec jak cyp. Tak jsem aspoň ohulil rádio, tam kolem Sýjetlu hrajou dobrou muziku jak cyp. Též tam působila jedna velká hvězda vedle druhé: Nirvana, Džimy Hendrix, Perl Džem, Elis in Čejns, Saundgárdn, atd. Průjezd kolem centra Sýjetlu mi docela nostalgicky připomněl, že jsem zpátky v Ameryce. Ty mrakodrapy byly fajně osvětlené, a dálnice vedla přímo kolem nich. Ještě před hranicema Uendys, bo byl hlad. To je něco jak Mekáč s tím rozdílem, že ty burgry šmakujou. Hranici jsem ještě neviděl tak prázdnou. Doslova jsem přijel přímo k okýnku. Kanadský celník příjemný jak vřed na prdeli přehlédnul moje vízum, tak mě poslal na odstavné parkoviště. Tam jsem se 10 minut zdržel, bo partyja furt nechápala, co mi chybělo, teda proč mě tam ten týpek poslal. Tak mu pak volali a zjistili, že byl akorát slepý. Já už polomrtvý, půlnoc místního času, tedy 9 ráno středoevropského, na který bylo ještě moje tělo nastavené... No nakonec jsem dojel ve zdraví a na druhý den v robotě aji docela čerstvý. Ale kurde to zas byly Vánoce! Neměnil bych.