Těšínské pastorále - pjerfšy kunsek

Kurde všude už vánoční nálada. Všeci žebráci na ulicách mají na řepách najednou santaklausovské čepky. Nejvíc mě dojal jeden, co držel cedulku, že je há í vé pozitivní. To je kurde příklad pro děcka - Santa Klaus, co má ajca plné vajca. Viděli jste někdy Ježíška s ajcem? Sem tam na rohu křižovatky stojí partyja falešně zpívajících týpků, že docela aji nasere, když mi na přechodu padne červená, bo to vytí rve uši a přeřve aji můj empé tři přehrávač. Já už mám věci sbalené a vyrážím na svoji poslední šichtu v roce. Kupa lidí už se rozletěla za rodinama, tak se fajně robí, žádné stresy. Na oběd jsem partyji navrhl suši. Všichni nadšeně souhlasili, ale to jsem ještě netušil, že mi začíná nové dobrodružství. Ono se totiž čas od času stane, že suši trochu popožene trávicí systém. No jak by ne, je to syrové, ale v řiti se to ještě nikomu neobrátilo, co já vím. Suši bylo fajné, ale celou cestu na letiště jsem byl vystresovaný, abych náhodou nemusel vyskočit kajsi do křaků. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a já jsem celou cestu přežil. Příště si ale radši suši před cestováním dávat nebudu. Člověk nikdy neví.

Juchů, letí se do Těšína! Upozorním játru na to, co ji čeká a sedám do letadla. První zastávka - Amsterdam, Holandsko. Na přestup nějakých skoro až pět hodin, tak jsem se vymamlasil z letiště a svezl se strašlivým počongem do centra. Ty srandovní čugály, co jezdí z Těšína do Frýdku, jsou oproti tomu luxus! Ti inženýři museli mít vyhulené řepy už jak kreslili koleje, bo to čas od času tak hodilo, že aji já, co mám přes metrák živé váhy, jsem letěl přes půl vagóna, bo jsem se cyp nedržel štangle. Přistál jsem na takém týpkovi, a myslím, že jsem mu asi aji vyrazil dech, bo před nárazem telefonoval a po nárazu mlčel. Tak jsem se mu omlouval. Chvíli jako by mě nechápal, ale pak, jak my z gzychtu zmizela fialová barva, tak kývnul, jako že chápe. Ale když jsem na něm přistál podruhé, tak už byl v gzychtu spíš červený, tak jsem radši drapnul tu štanglu jak klifhengr a nehnul se, dokud jsme nedorazili do cíle.

Jak jsem vylezl z nádraží, tak mě napadlo jedno slovo: Praha. Sice je to chujovina, ale ta evropská architektura je fakt jaksi podobná na tom našem starém kontinentě. Tak si špacýruju tymi uličkami, a fotím každou capinu. Kapku jsem se styděl, bo jsem po většinu času byl široko daleko jediný chodec. Všichni tam jezdili na kolách podezřele podobných starým Ukrajinám. Všude samé kola. Ani auta nejezdily. U každé veřejné budovy jako třeba nádraží minimálně pár set kol. Čuměl jsem jak puk, ale zase tam mají výhodu, že nemusí stavět velké parkoviště. Partyja přijede na kole a těpne ho ku hromadě - ani moc místa to nezabere. Kurde ale zase si nedokážu představit třeba jet navalený z hospody domů. Všude samý kanál, ještě kór v zimě, voda kosná jak cyp. Tak si prolízám ty uličky, a ani netrvalo dlouho a narazil jsem na první kofí šopy. Kurde, kdybych nepřestal hulit, když mi bylo -náct, tak si troufám říct, že by mi aji letadlo uletělo. Tam mají fakt zásob, jak by se chystali na válku. A jak tak procházím tymi uličkami, tak vidím Mulen Růž. Říkám si fajné, vyfotím si holandský bordel. Když jsem začal fotit, tak jsem si nevšiml, že tam jsou vedle vchodu také tři výlohy s růžovým světlem. To mi došlo až, když jsem schoval foťák a všiml si jakési kozaté polonahé děuchy, co tam opatrně vykoukla. Když zjistila, že už jsem foťák schoval, tak tam vylezla a postavila se jak figurína v obchodě s hadrama. Tak jsem si říkal, že je to docela originální nápad, jak si nalákat zákazníky. Jenže jdu dál, a také samé výlohy jsou najednou na každém kroku. Tam blondýny, tam přičmoudlé, tam tlusté, tam zas vychrtlé. Docvaklo mi, že jsem se asi ocitl v red lajt distriktu. Ty děuchy byly všechny za sklem, takže pohoda, ale ti chlapi, co se kolem motali a čuměli na ně a slintali si aji po botách, z těch mi bylo aji docela chujovo. Hledám cestu ven a vidím týpka, jak chčije do telefonní budky a dva další se mu řežou. To všechno za bílého dne! Zrychlím krok, ale všude jenom samé šlápoty za výlohama. No děcka, normální horor. Zničehonic vylezu na takou větší uličku a najednou davy lidí a všechno úplně normální. No není to jeblé? Kdybych zrobil dva kroky zpátky, tak jsem zas v tom pekle. Stačilo Amsterdamu, valím zpátky na letiště. Stejně jim chuja rozumím. Ta holadština je fakt divný jazyk. Člověk si hned představí jelita, prejt a prdelanku, bo furt chrochtají, jak kdyby jim v krku zapadl jakýsi chrchel. Příště si vezmu průvodce, abych věděl, čemu se vyhnout.

V Těšíně jsem se zjevil až na Štědrý Den brzo ráno. Spánek rozhozený jak cyp, ale lék na časový rozdíl je kupodivu jednoduchý - chlast. Ještě nikdy jsem neměl na Štědrý Den připité, až teď. Zašel jsem na rychlou návštěvu a vrátil jsem se zmrskaný nejen chlastem, ale aji bičem (na dupě jelita jak cyp), s rozleptanýma nosníma sliznicema od soli a v očách citron. To vše ve tři ráno, přičemž o půl páté byl budíček a jelo se 800 kilometrů autem. Fajné jak cyp. Chujovo mi bylo až do Štěpána a škytat jsem přestal až večer. Ale pravda je, že spánek už jsem měl sladěný na chlastovou vlnu, na žadných časových zónách nezáleželo. Před spaním ještě z pár půlek borovičky, aby se spalo jak v lese. Na Štěpána pak největší chlastačka roku U Maxa zakončená nad ránem ve Slezu. To zas bylo ostudy, kurde. No ale co, života je třeba si užívat. Nejlepší to ale bylo další den. Přivalím za střízliva z hokeja v Třincu, a říkám si: "Fajné, džišo spočnu od chlastu." Za chvilu pár SMS a naráz sedím v Krijcosu v Těšíně a valíme ve dvojku jednu hruškovicu za druhou. Najednou si říkám, že už se mi aji jazyk plantá, tak si necháme přinést účet a prý jsme měli každý deset velkých. Ku tomu jakési piva a vodky. No fajné, to byl teda střízlivý večer. Cestou domů jsme ještě obudili půl Těšína řvaním třineckých pokřiků z prndla hrndla. No a tak to v podobném rytmu pokračovalo každý večer až do třetího ledna. Minimálně třikrát jsem si řekl: "Džišo už se něbeje pič," ale stejně se vždycky pilo. Co še něvleže, to še včišně, no ni?