6 dní chlampání v Ameryce

Všystko pokupené a zabalené, pleca bolí jak cyp, zbývá už akorát sbalit kufry a připravit játra na těšínské zvyklosti. No ještě třa dva razy do roboty, tak spichat zas nemusím. To zas beje pakárna, vyletím v osm večer a přiletím o den později v deset večer. Celý den v dupě. Ale v Těšíně to pak beje masakr hned od počontku. Štědrý den bude proložený chlastem, na Boží Hod 800 kilometrů jízda a oslava narozek (=chlast), Štěpán bude největší chlastačka v roce jak dycky, po Štěpánovi na hokej (tež třa popít aji tam),... No a dál jsem to zatím neplánoval. Ale je mi to jasné už teraz, bo co jsem v Těšíně, tak se dycky pije každý den, takže zas kdovíjaký kreativní nemusím byč. Takové každodenní chlampání jsem ještě nezažil nikde jinde kromě Ameryky, ale to bylo jen díky tomu, že jsem předtým ožral jednoho ameryčana v Plzni a v Praze, jako součást chlastacího týdne po Evropě (teda ten týden měl být spíš pracovní, ale stejně to dycky skončilo u chlastu). Jak ten se zobudil v nedělu ráno, tak byl celý bledý, klepal se, slina mu kapala, ale strašně mi děkoval, že nic takého v životě nezažil (a to už mi vyprávěl aji jak kdysi při řízení řigal z auta za jízdy). Toš se mi chtěl odvděčit a povedlo se mu to. Říkejme mu roky, bo vyglondá podobně jak Sylvestr Steloun.

Nědžela
Brzo ráno odjezd na letiště. Objednaný taxík se neobjevil, nejspíš bo se zrovna měnil čas, tak jsem stopnul jekéhosi boroka, co se zrovna jel domů vyspat. Za letu jsem si pár pivek dal, bo se letělo dlouho, až do Ohája, to jsou tři časové zóny na východ a jeden přestup. Zrovna zapadalo slunko, jak jsme přistáli. Roky si vydupal, že mě odveze z letiště. Později jsem pochopil, proč. Přijel s takou neuvěřitelnou dodávkou, prý Ford Lajtnink - nejsilnější sériově vyrobená dodávka na světě. Pět litrů a cosi obsah. Když jsme vyrazili, tak jsem myslel, že vedle nás jede jakési Lambordžini nebo Ferari. Až po chvíli jsem zjistil, že ten zvuk robí motor té dodávky. No já nevím. Nechápu, jak si někdo může kupit také auto s automatickým řazením, dyť s manuálem to teprv musí být řiť. Po chvíli jsme přistavili v jakési řiti v baru. To už jsem měl tak šesté pivo, když připočítám aji ty z letadel a letišť, tak jsem jim tam ukradl papírek a tužku a začal jsem si čárkovat, kolik jsem vypil. Tehdy jsem řekl, že za tych 6 dnů vypiju 666 uncí piva (cosi přes 20 litrů). Závod začal. Pak jsme popojeli do jiného baru, slópli dalších pár kousků a já začal mít ameryčana aji v řepě. Roky navrhl, že vyrazíme k němu domů, bo má naložené stejky, tak že je osmaží. Začal jsem namítat, že bych aspoň rád zrobil čekin na hotelu (ubytoval se) za relativní střízlivosti, ale že pak klidně. Mávnul rukou a unesl mě k sobě domů. Tam na nás čekalo 24 vychlazených Plzní. No, pamatuju si, že stejky byly úplně luxusní, lepší jsem v životě neměl. Ale z čekinu si nepamatuju nic.

Ponědžauek
Probudil jsem se a začal se seznamovat s pokojem, ve kterém jsem spal. Nic moc, ale ušlo to. Po veškeré hygieně a oblíkání vylezu z pokoje a čumím. Čumím doleva - chodba. Čumím doprava - chodba. Musel jsem si tipnout, kudy jít, bo jsem si vůbec nepamatoval, kudy jsem přišel. No jaksi jsem se na tu snídaňu dostal. Přišlo půldenní střízlivění na šichtě a pár hodin roboty. Po šichtě jsme vyrazili do jakéhosi obchodního centra pokupit bebechy, ale bo byla nuda, tak jsme šli na pivo. Měli tam fajne pálivé kuřecí skřydua, tak piva fajně ubývalo. Ale vůbec se nedivím, že "normální" pivo je tam dražší než ty jejich obřydlivé amerycké patoky. Pochopil jsem, že je třa se vyvarovat všeho, co má v názvu "lajt". Ze zbytku tych ameryckých aspoň nenatáhne, ale akorát se z toho grgá a prdí. Žádný šmak, nic. Je třeba koukat na importy, a to ještě ne všechny, bo třeba ty mexické nemají s pivem nic společného. Ještě do některých ti cypi cpou limetky. Kdyby mi někdo dupnul limetku do piva, tak mu pazury urazím. Po nějaké době jsme změnili lokál a vešli do slavného "Oudís". Slavného, bo je prý jisté, že majitel tam pinglicám dává zrobit kozy zadarmo jako zaměstnanecký benefit. Když tam pinglica robí aspoň 2 roky, přijde jednoho dne na šichtu s novýma kozama. No jo, Ameryka jak cyp. Soustředili jsme se spíš na pití.

Vturek
Nejmasakrálnější den z celého zájezdu. Rokyho šéf nás po šichtě zebral na střelnici. Poprvé v životě jsem střílel ostrýma. Poprvé jsem byl v partyji typických ameryckých republikánů. Prdel byla. Hlavně, když mi dali ten nejsilnější revolver na světě - po výstřelu mi málem vyletěl z ruky. Po střílení se šlo do knajpy. Zas jakési skřydua. Oni též ti babuči nežerou nic jiného. Hamburgery, hranolky, skřydua a buritos. S buritos ("buří to") jsem byl opatrný, bo je to s fazolami. To pak buří aji v galatách a nemá cenu vymýšlet diplomatické zápletky typu "kdo čuje ten suje" a podobně. Přestože si z tohoto večera nepamatuju moc, podařilo se mi zapamatovat, co jsem pil. Děcka, vyvarujte se piva zvaného Dedgáj. Já jsem z toho byl tak natřískaný, že ani nevím, jak. Nakonec jsme zase skončili v Oudís, a dodnes nevím docela zásadní informace. Asi se tam objevila partyja z Matrixu s tím jejich blikacím čuramentem, co vymazává paměť. Jako třeba proč na jedné fotce koušu jednu děuchu do krku, jak jsem k ní vlastně přišel, kaj se tam objevila, proč nás roky fotil a podobně. Na mojem papírku s pivama se objevily jakési nečitelné záznamy, ale po podrobné analýze jsem zjistil, že to bylo moje písmo, akorát psané asi jak za jízdy na kole přes Rakovec.

Šroda
Většinu pracovního dne opět zaujalo soustředěné střízlivění. Já jsem byl už kolem poledne v jakési pohodě, ale roky trpěl až do večera. Po šichtě jsme jeli na hokej (NHL) a roky celou cestu vydával jakési nesouvislé a nesrozumitelné zvuky srovnatelné se sténáním. Před hokejem jsme ještě měli zajít do také hospody, kde mají pivo vařené podle českého receptu. A též musím říct, že to bylo úplně nejlepší pivo, co jsem kdy v Ameryce měl. Akorát gichnout do sebe 4 půllitry za půlhodinu, a to ještě v kombinaci s jakýmasi krevetama, nima zaš také zdrové. No žaludek to nakonec ustál, ale tak tak. Na hokeju mi ani pivo nechtěli dát, bo nevěřili mojí občance. Tak mi zvedli sebevědomí, že vypadám pořád mladě a svěže, ale zároveň nasrali, bo jsme chtěli vzít každý ze dva piva, a tak jsme mohli mít každý akorát jedno, bo na jednu občanku dají maximálně 2. Ke koncu zápasu jsme už byli načulaní tak aji tak. A to ještě na hotelu jsme dali po pár pivách. No, plotky na papírku rostly fajně, začínal jsem mít pocit, že tych 666 uncí nakonec zrobím.

Čvartek
Tentokrát jsme po šichtě vyrazili celá grupa. Bylo fajné sledovat netrénované pysky, jak se rychle načulají. Bylo to v takém baru pro fanoušky ameryckého fotbalu. Nevím, čemu tomu říkají fotbal, bo se to nohou nehraje, ale to je jedno. Netrvalo dlouho, abych pochopil, že týpci z Ohája nesnáší týpky z Mičigenu. V pisuáru bylo namalované logo jejich týmu, aby na něho všichni chcali. Cypi. Pivo jsme objednávali po kýblách. V každém kýblu bylo 6 piv. Pingl furt běhal tam a zpátky s kýblama, borok. Pak jsme mu to zjednodušili a přesunuli se na bar (ti, co vydrželi). Stejně jsme pak aji popili pár piv na hotelu.

Pjuntek
Poslední den v robotě, třa oslavit. Z hotelu už jsem se vystěhoval, bo roky říkal, ať spím u něho, že zrobíme velkou akci. Akce byla velká. Já už jsem byl za ten týden tak přechlastaný, že už mi ani to pivo nejelo. Ale hned, jak jsem pokořil 666 uncí (celkově to bylo 686), tak jsme se dali na půlky. Jenom ten cyp též neměl doma nic normálnějšího, než everklír - 95% alkoholu. To si stačí jenom srknout a hoří to až na řiti. Tak jsem si jenom srknul a řekl, že nejsem taký chuj, abych to pil po půlkách. Vysomroval jsem místo toho borovičku, kterou si dovezl z Česka, a šlo se spát.

V sobotu už jsme nechlampali, ani slina nebyla. Celý týden důkladného chlampání ovlivní kapečke apetyt. Ale už se těším na další takou akcyju. Jeden týpek navrhnul, že bychom zaletěli ve třech (aji s rokym) do Las Vegas. Já jsem mu to nevymlouval, ale říkal mi to při třetím pivu a docela už se mu plantal jazyk, tak si myslím, že jestli k tomu dojde, tak z něho bude borok, bo mně a rokymu se jazyk začíná plantat tak při devátém.